Za štěstí si může do jisté míry každý sám

text Klára Říhová foto Martin Zeman
Profesora MUDr. Cyrila Höschla asi není třeba představovat.

Patří v současnosti k nejznámějším tvářím, spojujícím vysokou odbornost s popularizací svého oboru. V jeho případě psychiatrie. Je „otcem“ Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, přistupujícím k pacientům velmi odlišně od doby jeho začátků před čtyřiceti lety. Zároveň píše knihy a články, vystupuje

v médiích, přednáší, je členem řady institucí. Zázemí mu vytváří manželka, malířka Jitka Štenclová, s níž má čtyři děti – a jedenáct vnoučat! Jak vidí současnou situaci, co radí druhým a jak je na tom on sám se zdravým životním stylem?

Co vám v poslední době udělalo radost?

Na rozdíl od dob předkovidových musí člověk hodně hledat v paměti. Radost udělají vždy vnoučata. Ta nechápou situaci s pokrytectvím dospělých a chovají se naprosto autenticky i v situacích, na které nebyly zvyklé a jsou pro ně patologické. Kontakt s nimi je bezprostřední, upřímný a prost negativních dopadů restrikcí, v nichž žijeme. Druhý zdroj radosti je umění, jenže toho se nám moc nedostává – přestaly koncerty, výstavy, divadla, zbývají knížky a obrazovka. A pokud ta se stane jediným zdrojem, je to jako konzumovat nakládanou zeleninu místo čerstvé – časem se přejí. Tu a tam udělají radost studenti, i když je kontakt omezený na distanční výuku, takže přednášíte do anonymního monitoru bez zpětné vazby, bez sdílení okamžiku. Radost přinášejí samozřejmě osobní přátelství a vazby s kamarády, aspoň v povolených malých sociálních bublinách. Podělit se o názory, dát si něco dobrého a přesvědčit se, že v „tom“ nejsme sami, je nesmírně terapeutické.

Terapeutický je i humor. Jaký máte nejraději?

Potrpím si na dobré vtipy, ale i těch je teď pomálu. Usmál jsem se například bonmotu: Moje rouška chrání vás, vaše rouška chrání mě, tak co kdybychom si je vyměnili?!

Jste základním nastavením optimista, nebo jste se to musel naučit?

Jako škarohlídi nebo optimisté se už rodíme. To se moc naučit nedá, jen modifikovat. Základní postoj se projevuje tím, jak čteme emoce v tvářích ostatních lidí. To hodnocení v sobě máme nastavené, podle něj reagujeme a zpětně okolí reaguje na nás. Když se někdo usmívá, pozitivně naladěný člověk to vnímá dřív než negativně nastavený, ten to ani nechce vidět. Naopak mu trvá déle, když uvidí mírně vyděšenou tvář, než si uvědomí, že něco není v pořádku. Shrnuto: šťastný člověk nechce vidět nic negativního a škarohlíd nic pozitivního. Plyne z toho, že v každodenním životě není ani tak důležité, co se nám děje, ale jak to čteme (neplatí pro extrémy jako katastrofy, úmrtí).

Například?

Když škarohlíd šlápne do lejna, bere to jako potvrzení, že život nestojí za nic, zatímco optimista řekne, že je prima den, že si nezapomněl vzít boty a má z pekla štěstí. Když dva naši pacienti koukají na podzim z okna do parku, jeden s úsměvem řekne: to je krása, to barevné listí a slunce! Druhý odpoví: nojo, ale budou Dušičky a mně umřeli rodiče. Prvního ten pohled rozjasní, druhého přivede do deprese.

Měl jsem kolegu s pusou narostlou do úsměvu, takže vypadal, že se stále usmívá. Díky tomu se na něj většina lidí usmívala, a tudíž se i on choval vstřícně. Tam začal kauzální řetězec vedoucí k pozitivitě. Takže odpovídám ano, jsem bytostný optimista, na všem se snažím vidět to lepší a věřím do poslední chvíle, že to dobře dopadne. Hlubokému zoufalství propadám jen vzácně.

Co jste si odnesl z rodinného prostředí?

Spoustu nálepek, které dáváme tomu, co vnímáme a co nám pomáhá vytvářet hierarchii hodnot. U nás to bylo třeba chození pěšky na dlouhé výlety, vědomí, že doma má člověk vždy mluvit pravdu, a také vztah k umění. Otec miloval klasickou hudbu a vodil mě (u nás v Liberci) často na koncerty. Když si koupil gramofonovou desku, pouštěl jsem si ji také, některé Beethovenovy symfonie jsem znal pomalu i pozpátku. Vytvořil jsem si ke klasice vazbu, trvající dodnes.

Zato k profesi psychiatra vedla klikatá cesta, že?

Byl jsem dlouho nevyhraněný a abych odložil rozhodování, pro co se hodím, šel jsem na gymnázium. Moje nejvnitřnější, ale nikoliv příliš výrazná touha byla zkusit filmovou režii. Za peníze ze sběru papíru jsem si koupil kameru osmičku a točil amatérské filmy. Představoval jsem si, že až si osvojím profesionální dovednosti, naučím se psát scénáře a stříhat, uplatním vnitřní touhu vyjádřit se filmovým románem. Jenže na FAMU bylo nutné dodat své práce a dostavit se na talentové zkoušky, což jsem promeškal. Z bezradnosti jsem se hlásil na tři školy: VŠ strojní a textilní, FFUK, obor psychologie a na medicínu. Tam mě přijali a k dalším zkouškám jsem už nešel.

Na medicíně mě bavily dynamické obory jako fyziologie, biochemie, farmakologie. Po škole jsem chtěl nastoupit na plicní nebo na internu, ale nikde neměli místo. Tak jsem zkusil psychiatrii. Když jsem se profesoru Hanzlíčkovi v Bohnicích upřímně doznal, že to není moje první volba, že mě jen bavilo číst si jako kulturní vložku Freuda, řekl, ať v září nastoupím. S dodatkem, že těch, co mají se sebou problémy, stojí za dveřmi fronta – a on potřebuje někoho normálního.

Nelitoval jste někdy?

Ten obor si mě brzy zcela získal a kdybych se dnes, na sklonku kariéry, měl znovu rozhodovat, zvolil bych bez zaváhání psychiatrii.

Co se od té doby v psychiatrii změnilo?

Hodně. Mnohé věci, považované za poruchu, byly překvalifikované, za vše jmenujme homosexualitu. Já se ještě učil, že je to sexuální deviace, dnes jde o součást normálního sexuálního chování. Změnilo se chápání určitých poruch, na neurózovém oddělení byla jediná diagnóza anxiózně depresivní syndrom plus psychopatie. Těm se dnes říká porucha osobnosti a místo neuróz se rozlišují úzkostné, depresívní a bipolární poruchy. Některé diagnózy či příznaky vymizely (hysterický oblouk), jiných je stejně (schizofrenie), další narůstají: místo karbaníků roste skupina gamblerů, vznikla  závislost na internetu a sociálních sítích. Mění se i profil drogových závislostí. V 70.–80. letech se zneužívaly léky na předpis, zatímco tvrdé drogy jako kokain, heroin a taneční drogy přišly až s volným obchodem.

Díky pokrokům v somatické medicíně se změnila také proporce duševních nemocí v populaci. Klesla úmrtnost na kardiovaskulární a onkologické choroby a lidi se dožívají vyššího věku. Naši dědové umírali v šedesáti na infarkt, otcové v sedmdesáti na rakovinu a dnes v devadesáti na Alzheimera atd.

Změnil se také postoj veřejnosti…

Určitě. Došlo k určité destigmatizaci – dřív mít něco do činění s psychiatrií znamenalo obrovskou ostudu, dnes se dokonce někteří chlubí, že mají depku a jsou na prášcích.

Projevuje se to i ve slovníku: dřív se říkalo líný, dnes depresivní, místo blbej se říká dyslektik, místo spratek ADHD. Odchylky od normálu byly chápány jako selhání výchovy a morálky, zatímco dnes je umíme klasifikovat a léčit. Objevily se nové léčebné možnosti, farmakologické i další (psychoterapie, magnetická stimulace…), pomáhající zvládat i obsedantně kompulzivní poruchy nebo úzkosti. Navíc jsou mnohem uživatelsky přátelštější. Jistě, u některých diagnóz stigmatizace trvá, málokdo se chlubí, že má doma schizofrenického, dementního nebo paranoického pacienta.

Platí stále, že žijeme v nejlepší možné době?

Jsem naprosto přesvědčen, že ano. I když se to pod vlivem covidu zdá kuriózní. Když škrtneme měsíce lockdownu, objektivně žijeme v nejlepší době v dějinách. Ať to měříme jakýmikoliv parametry jako střední délka života, dětská úmrtnost (před sto lety se polovina dětí nedožila školy, podívejte se do životopisů Smetany, Dvořáka, Janáčka). Ubyla fyzická práce i čas, po který musíme pracovat na pecen chleba, zlepšila se dostupnost zdravotní péče, vody, přístřeší, tepla atd., zkrátka kvalita života. Subjektivně je ale těžké definovat pocit štěstí. Lze na něj pohlížet jako na prožitek slasti, pohody, uvolnění, radosti. V tom případě je nejšťastnější kokainista dávající si lajnu nebo maniak v mírném stádiu (směje se). Štěstí nesouvisí ani s majetkem. Šťastně se může cítit chudák z chatrče, zatímco vlastník jachty a letadla, který se právě rozvádí a trpí nespavostí, je na tom subjektivně mnohem hůř.

Nakolik ovlivnila situaci pandemie?

Existuje schéma příčin a následků toho, co se děje v pandemii. Začíná koronavirem, který působí na mozek přímo nebo systémovými změnami (jejichž důsledkem je úbytek kongitivních funkcí, deliria). Zároveň má obrovský vliv neustálá expozice negativním zprávám, které nejsou vyvažovány pozitivními. Nekonečné tiskové konference, údaje o počtu mrtvých, vyvolávání strachu z infekce… To vše zvyšuje hladinu úzkosti jako neurčitého očekávání něčeho neblahého. Nebo dokonce strachu ze smrti. K tomu přistupuje restrikční stres z lockdownu, izolace a nemožnost setkávání. To vše je živnou půdou pro rozvoj deprese, domácího pití a domácího násilí. Neskutečně narostla volání na různé linky důvěry a posunul se i jejich obsah: obavy o zdraví a o existenci.

Jaká skupina je nejvíc zasažená?

Ta, kterou neživí stát, tedy podnikatelé v cestovním ruchu, v pohostinství, ve službách. Stát se to snaží zachránit dotačními programy, což nejde donekonečna, takže existence začínají padat – a je tu další nárůst duševních poruch. Náš ústav provedl na reprezentativním vzorku (mladí-staří, venkov-město, muži-ženy) výzkum výskytu duševních poruch v populaci. První vlnu v roce 2017, druhou 2020. Výsledek je brutální: deprese narostly třikrát, sebevražedné myšlenky třikrát, úzkosti a domácí pití dvakrát. Leccos se projeví ještě v delší časové perspektivě. Vedle těch, kdo přišli o existenci a jsou na nuceném volnu (většinou mladší a střední ročníky), jsou ohrožení nízkopříjmoví lidé se základním vzděláním. Mají horší přístup k informacím, prevenci a osvětě. A pak ti nejstarší, kteří zůstali v izolaci.

Jsou ohroženější „popírači“, nebo „alarmisté“?

Zatím nemáme aktuální data, jen starší studie z oddělení intenzívní péče, kde leží lidé s ohrožením života. Ti se dělí na velké a malé popírače. Velcí si nepřipouštějí vážnost situace a narušují svůj zdravotní stav, nedodržují režim, kouří na záchodě, pašují pivo, běhají po schodech. Zatímco malé popírače sžírá úzkost, sledují monitory, straší je každá negativní informace, dění za vedlejší plentou. Je prokázáno, že větší úmrtnost při stejných diagnózách mají právě oni. Čili že úzkost zabíjí víc než drobné nedodržování pravidel. Rošťáci mají v životě pořád tak trochu štěstí. Obdobné výsledky lze očekávat i dnes: ohroženější jsou vystrašení alarmisté než popírači, pro které je covid jen chřipka.

Vy sám máte větší obavu z nemoci nebo z rozkládání společnosti?

Asi nejsem úplně směrodatný, protože z nějakých zvláštních důvodů z té nemoci obavu nemám. Mnozí mi vyčítají jistou lehkomyslnost, ale nemůžu se přinutit, abych sám sebe strašil. Umřu, no a co. Zažil jsem to při nouzovém přistání v letadle, kdy jsem si představil, že za půl hodiny budeme všichni mrtví. Rozhostil se ve mně naprostý mír v duši, vycházející z vědomí, že jsem celou nekonečnost neexistoval, teď chvilku existuji a zase další nekonečnost existovat nebudu. Tak o co jde? Čeho se bojím, jsou muka, utrpení, mučení, přežívání na hadičkách a přístrojích. Ale že nebudu, to mi nevadí. Takže daleko víc než samotný covid mi vadí lockdown a restrikce s ním spojené. Ztráta svobody a demokratických principů, změna životního stylu, nucená omezení.

Ale jsou lidi, kteří to vnímají jinak a jejich strach je oprávněný. Že já ho nemám, neznamená, že to je dobře. Můj sklon k neukázněnosti a nerespektování toho, co považuji za příliš svazující, je v rozporu s tím, že si na rozumové úrovni uvědomuji, že mnohá z těch opatření jsou k zvládnutí pandemie nutná.

Co radíte, jak si v této situaci zachovat zdravou mysl a tělo?

Pro základní duševní hygienu je nutné za každou cenu měnit téma, dát do mozku jinou disketu a nevěnovat se pořád jen covidu. Za druhé komunikovat, komunikovat, komunikovat – když ne přímo, aspoň přes plot, po telefonu, v rodině. Nenechávat si všechny emoce pro sebe. Za třetí, když je hodně zle, vyhledat lékařskou pomoc – psychologickou, psychoterapeutickou nebo i spirituální. Dávat si pozor na alkohol jako falešný řešič problémů a místo sezení u televize se hýbat. Rekreační aerobní pohyb má prokazatelně antidepresívní účinek. Každý, kdo vylezl na nějakou horu, vyčerpaný obhlížel obzor a pak se vydal dolů, ví, co znamená pojem „vyplavené endorfiny“. To vše dává základní mozaiku, co lze udělat jako prevenci dopadů koronaviru na duševní zdraví. A pak také dodržovat solidárně, spíš z vlastní vůle než nařízení, v rozumné míře potřebná opatření. Jde o to, aby jejich negativní dopady nebyly horší než samotná nákaza.

Jak jste na tom s dodržováním zdravého životního stylu vy?

Jako u všech kazatelů, kteří kážou vodu a pijí víno. Dodržoval jsem ho v úsvitu života celkem dost, spontánně a spíš nevědomky. S postupujícím věkem, leností a určitou otupělostí k původním zásadám ho dodržuji čím dál méně. Ale v podstatě se snažím nepřejídat tučným a sladkým, občas hejbnout kostrou, nekouřit. Do sedmadvaceti jsem byl naprostý abstinent, dnes si víno dám, život mě zkazil. Jenže na to nemám partnera. Manželka si lízne půl sklenky jen zřídka, ze společenských důvodů.

Někde jste řekl: Pandemie změní svět podobně jako vynález knihtisku. Jaký bude?

Pandemie skokově postrčila využití informačních technologií, sociálních sítí. Ze znepokojivého koníčka, který jsme se snažili dětem spíš odpírat, se stala povinnost, najednou všechny učitelky a děti vědí, co je zoom, streamování. Absurdní paradox, ale nic jiného nezbývá. A to zase tlačí na další vývoj 5G sítí, zrychlení přenosu, zvýšení kapacity objemů dat. Tím se pandemie výrazně podílí na proměně světa, podobně jako vynález knihtisku. Ve středověku se moudro a informace šířily jen ústním podáním a opisováním v klášterech. Po vynálezu knihtisku mohl najednou mít doma bibli každý, tím pádem stálo za to učit se číst – a mnoho oblastí poznání se stalo široce dostupných.

Je šance, že díky covidu lidé přehodnotí priority, budou si víc vážit života, dbát o zdraví?

Určitě. Téměř s jistotou můžeme říct, že se změní hierarchie hodnot a mnohé aspekty našich životů. Jen zatím nevíme přesně, jak. Ve složitých systémech jako příroda nebo lidská společnost se věci nikdy nepohybují směrem, kterým jsou strčeny, ale zapínají se opravné a záchranné mechanismy, snažící se vyrovnat výkyvy. Když například narůstá hladina stresu, zároveň se zvyšuje odolnost vůči němu. Platí: Co tě nezabije, to tě posílí. Co vyplyne z dnešní reality za dvacet či sto let, nelze předvídat. Futuristé v půlce 20. století věřili, že v Holešovicích budou jezdit nadúrovňové vlaky na magnetických polštářích a bude se osídlovat měsíc. Naopak nikoho nenapadlo, že každý bude mít mobilní telefon. Ale už teď třeba vidíme, že víc lidí začalo běhat, chodit do přírody. Dělají první krok v péči o zdraví.

Co je váš první krok po příchodu z práce?

Já si nosím práci domů. Pustím PC a pokračuji, likviduji stovky mailů. Jsem nepřeučitelný workoholik, to je moje diagnóza. Ale dokud vás práce baví, není škodlivá. Nejhorší je stres spojený s bezmocností. Samozřejmě se po sedmdesátce snažím trochu brzdit. Manželka je malířka a má snahu mě vlákat do svého světa, do ateliéru. Když už tam jsem, těší mě to. Je známý fakt, že hodně lékařů vnímá umění jako protiváhu vyšší koncentrace lidského neštěstí a nepohody, s níž se v medicíně setkávají. Mnozí nalézají kompenzaci přímo jako amatérští muzikanti, malíři, spisovatelé. Tenhle průnik medicíny s uměním funguje. Já obdivuji, jak jsem zmínil, klasickou hudbu. Když to šlo, muzicírovali jsme s přáteli. A tady v ústavu pořádáme akce nazvané Umění, cesta do duše, kam zveme špičkové umělce a do publika jak širokou veřejnost, tak pacienty.

Na co jste nejvíc hrdý – profesně i v soukromí?

Profesně na vybudování Národního ústavu duševního zdraví, i když porod byl nesmírně těžký a bolestivý. Není úplně zakotven v systému institucionálního financování vědy jako AV nebo univerzity, čímž je svázán. Na druhou stranu umožnil řadě talentovaných mladých lidí rozvinout slibné projekty.

V soukromí je to rodina, čtyři děti, které se vydařily, každé jinak. Číslo jedna Karolina vystudovala tři vysoké, ale žádnou nevyužívá, protože má sedm dětí a u šesti se teď stará o distanční výuku. Do jisté míry světice. Číslo dvě Kristina má největší potřebu adrenalinu – je záchranářka, jezdí na mise s Lékaři bez hranic, zažila válku v Jemenu nebo Afghánistánu, leze po horách. Číslo tři Cyril je matematik a úspěšný softwarový vývojář, číslo čtyři Patrik šel téměř po mých kýžených šlépějích – vystudoval FAMU, pak ale přesedlal a vyrábí hry do mobilů. O vnoučatech (v rozpětí 2–18 let) jsem už básnil…

Máte ještě nesplněný sen?

Snů jsem měl hodně. Řadu jsem opustil, neboť jsem zjistil, že jsou zbytečné nebo malicherné. Řadu jsem si splnil – třeba podívat se do Ameriky, Izraele, Jižní Afriky…, mít v Řecku místečko, ráj na zemi, kam se můžu uchýlit. Sny jako projet se na běžkách po Jizerkách jsem už opustil, ale pořád si rád zaplavu a projedu se na kole. Jinak žiju poměrně bezcílným životem.

Hezký bonmot. Litujete něčeho?

Pokud tím označíme, že jsme měli něco udělat jinak, nelituji ničeho. Pokud jde o lítost nad něčím, co se stalo, lituji velice smrti mého bratra. Byl o čtyři roky mladší, moc prima člověk. Zahynul při leteckém neštěstí ve vrtulníku v Krkonoších při výkonu povolání geofyzika. Nechal po sobě čtyři děti. To byl velký zářez. Pak případy vážných nemocí…, ale v každé rodině je něco.

Přesto se zdá se, že jste šťastný člověk.

Myslím, že ano. Zdroj štěstí je pro mě okruh nejbližších, přátelé, dobré vztahy, pozitivní myšlení i práce. Za štěstí si do jisté míry může každý sám.

Nahoru

Používáním webových stránek Innova Healthcare a.s., souhlasíte s využíváním cookies ve vašem prohlížeči.

Pokračovat